„Je mi líto. Muselo to pro tebe být opravdu těžké, že?“
Je mi líto, že jsem celou tu dobu nechápala bolest, trápení a vyčerpání mladých lidí. 😌😌
Když se naši mladí dospělí trápili a nemohli se účastnit našich setkání, nedokázali jsme hluboce pochopit jejich pocity, i když každý měl své vlastní starosti. Proto jsme pečlivě pekli sušenky a psali ručně psané dopisy, které jsme vkládali do hezkých krabiček, abychom vyjádřili naše upřímné pocity. Každého jsme navštívili individuálně doma a po bohoslužbě jsme také osobně doručili naše vzkazy.
Pak i mladé ženy společně ronily slzy, cítily se jedna druhé lítostivě a vděčně.
„Pane jáhne, děkuji za čekání. Odteď se budu účastnit schůzí a pilně pracovat na svých prezentacích.“
Ve skutečnosti mě ještě hlouběji dojala ta jedna poznámka mladých lidí.
Teprve tehdy jsem si uvědomila, že jazyk lásky nekončí utěšováním srdcí druhých, ale je to jazyk, který člověku umožňuje zamyslet se nad sebou samým a dále růst. Myslím, že i já jsem teprve teď, i když jen trochu, pochopila mateřské srdce.
Mami, děkuji ti. A miluji tě.