Momentálně pracuji na akademii.
Díky tomu přicházím hodně do kontaktu s dětmi a stalo se pro mě každodenní rutinou, že na ně vždy mluvím mateřským jazykem.
Když jsem neuměl jazyk své matky, byl jsem naštvaný a nemohl jsem říct nic hezkého.
V poslední době se snažím mluvit jazykem své matky tak, jak to vidím já.
Takže místo toho, abych se na děti zlobil, se snažím usmívat a mluvit s nimi jemně a laskavě.
Začal jsem používat hodně povzbudivých slov.
Jednoho dne během vyučování dítě nedokázalo vyplnit prázdný papír na kreslení.
Vyplňování prázdného plátna kresbami bylo pro dítě také zátěží.
Snažil jsem se pomoci svému dítěti kreslit, ale pak jsem to vymazal, aby se mohlo svobodněji vyjadřovat.
Dítě plakalo, protože se mu něco nelíbilo.
Nakonec promluvil k plačícímu dítěti a jemně ho utěšoval.
"Promiň. Naštval jsem tě? Vymazal jsem tvou kresbu, protože jsem chtěl, aby ses svobodně vyjádřil."
"To je v pořádku, když tvoje kresby nejsou dokonalé. Učitel nikdy nebyl spokojený s kresbou, kterou jsi viděl."
"Umíš kreslit. Učitel se rád dívá na tvoje kresby."
Při těch slovech dítě přestalo plakat a začalo znovu kreslit.
Kdyby to bylo jako předtím, byla bych podrážděná a nedokázala bych své dítě pořádně utěšit, když plakalo.
Matčin přirozený jazyk mi dal sílu to udělat.
Matčin povzbuzující jazyk je nejlepším jazykem pro vyjádření lásky. Děkuji 💕