Jsem nejmladší z pěti sourozenců, mám tři starší bratry a jednu starší sestru.
Je jedna věc, kterou mi rodiče vždycky říkali odmala.
„Pokud tu nejsou máma a táta, tví rodiče jsou tvoji starší sourozenci. Nesmíš se k nim chovat nedbale ani hrubě!“
Je to příběh, který jsem slyšel tolikrát, že jsem si po maturitě nadělal mozoly na uších.
Jako druhá dvojice rodičů jsou mi moje starší sestra a bratr obrovským pilířem podpory, vždycky jsou po mém boku, bezpodmínečně, ať už procházím těžkými nebo dobrými časy. Jsou jako stín, ve kterém si můžu odpočinout.
Zrovna když jsem si uvědomila, jak málo jsem se vyjadřovala k drahocenným lidem, kteří jsou mými spolehlivými oporami a pilíři síly – těm, kteří se o mě vždy tiše starají a dodávají mi sílu – naskytla se mi dobrá příležitost uvést do praxe „mateřský jazyk lásky“. Bylo příjemné vyjadřovat se ke své starší sestře, protože jsme stejného pohlaví, ale se svými staršími bratry jsem se cítila nějak stydlivě a trapně.
Zvlášť v případě mého nejstaršího bratra je to zároveň dobré i těžké; i když se potkáme, moc si nepovídáme a když se pozdravíme a řeknu „Ahoj, Oppo!“, tak prostě odpoví „Jo!“ a tím to končí.
Co mám dělat? Jak to mám uvést do praxe? Setkání není snadné a telefonáty se zdají být nečekané.
Po dlouhém přemýšlení jsem si vzpomněl na KakaoTalk, kde si můžu nechat pomoct s různými emotikony, když je těžké věci vyjádřit slovy.
Tak jsem začal posílat pozdravy přes KakaoTalk.
Pomyslel jsem si: „Odpoví můj nejstarší bratr? Byl by to úspěch, kdyby si to jen přečetl!“ a rozhodl jsem se, že mu budu dál posílat pozdravy.
Nicméně jsem nečekaně dostal odpověď hned. Ačkoliv byla odpověď z KakaoTalk krátká, znající ho jsem cítil jeho upřímnost. Od té doby posílám svému nejstaršímu bratrovi pozdravy spolu s emotikony.
Proč jsem je nemohl poslat dřív? Nebylo to tak těžké; prostě se narodili přede mnou a stali se mými staršími sourozenci...
Bylo mi to tak líto, protože jsem si jako nejmladší pořád jen bral věci od ostatních.
Kdykoli projevím vděčnost, moji starší sourozenci se neustále ptají: „Hlavně, že žiješ dobře, na tom záleží. Potřebuješ něco?“ Stejně jako rodiče. I když jsem věkem i postavou vyrostl jako hora, zdá se mi, že jsem pro ně stále nejmladší.
I když je to jen malý čin, jsem rád/a, že mohu takto vyjádřit vděčnost svým starším sourozencům, a to pomocí „mateřského jazyka lásky“. Mám pocit, že akt dávání se vrací dvojnásobně více než to, co dávám já.