Ráno vždycky vídám před kanceláří ostrahy bytu jednoho staršího člověka.
Na jeho bezvýrazné a zachmuřené tváři se zračila mírná ostražitá pozornost.
Pokaždé, když jsem viděl starší lidi, usmál jsem se a zářivě je pozdravil „ahoj“.
Nejdřív mě pozdravil neohrabaně, ale teď mě vítá s úsměvem a dokonce se mnou promluví jako první.
Mám radost, kdykoli vidím toho staršího člověka, protože už nejsme jen sousedé, ale teď se cítíme jako známí.
„Jazyk mateřské lásky“ je tak dojemný a otevírá srdce. ♡^^♡
© Neoprávněná reprodukce nebo redistribuce je zakázána.
100